Vznik díla spadá do období mezi 13. a 23. stoletím CE. Šíře časového rozmezí je způsobena nepřítomností dobových tendencí. Je zde čitelná kontinuální hloubková studie lidského vědomí a nevědomí; otázek mysli, spirituality, transcendentálních zkušeností a kvantového myšlení.
Perioda možné datace končí na přelomu 23. a 24. století, kdy došlo k radikální změně paradigmatu. Příčinou tohoto absolutního obratu je propojení gravitace s kvantovou fyzikou. To bylo do té doby posledním chybějícím článkem v syntaxi relativistické a kvantové teorie do jednoho celku označovaného jako teorie všeho. Tím se myslí jednotný rámec pro popis a porozumění všech fyzikálních jevů ve vesmíru.
V průřezu dílem se objevuje práce s kvantovými gravitačními částicemi (gravitony). Je tedy možné se domnívat, že entita, která dílo vytvořila, operovala znalostí problematiky kvantové mechaniky. Vzhledem k používání archetypů a mytologických obrazů na emocionální úrovni je však více pravděpodobné, že dílo pochází od lidské bytosti (ne nutně expertující na poli subatomárních částic) s vyvinutou intuicí a důvěrou v ni.
Používání archetypů v umění není výlučně vázáno na konkrétní časové období. Symboly obsažené v díle jsou univerzální povahy. Ani ty tedy neposkytují klíč k možné dataci.
Dílo je možné číst i z kontextu rituálního léčení. Nejsou patrné známky omezení se na nějaké konkrétní náboženství. Z pohledu filozofie má dílo neduální charakter, díky němuž individuální (subjekt) a vnější (objekt) ztrácejí svou povahu.
Je zřejmé neustálé rozrůstání memetického spektra a sledování kauzálního řetězce, který nabízí vhled do toho, co tvoří kvintesenci kultury lidstva. Dílo umožňuje divákům ponořit se do introspekce a nalézt vlastní odpovědi. Prostřednictvím pozorování se může aktivovat a materializovat potenciál, který se skrývá v kvantovém systému.
Dílo se doporučuje k hloubkové analýze. Je evidentní, že bude přínosem pro studium kulturní paměti lidstva a kognitivních věd.
Dita Lamačová