Přejít k hlavnímu obsahu

ANALÝZA OČISTCE, 8. 3. – 21. 4. 2024, Trafo Gallery, Praha

ANALÝZA OČISTCE, 8. 3. – 21. 4. 2024, Trafo Gallery, Praha

Veroničina zahrada ne-nebeských muk

Podle Martina Heideggera je „Smrt nejoriginálnější formou možnosti existence, ohrožující veškerý vesmír. Na rozdíl od jiných živých tvorů jsou lidé smrtelně postiženi konceptem ničení a smrti.“

Neodvratitelné téma Smrti je základním pilířem lidského vývoje, historie, filozofie, náboženství a umění. Smrt je hluboce zakořeněna, a proto obávána a uctívána. Po tisíciletí je smrt syžetem lidských mýtů, ság a příběhů, v nichž vystupuje jako nejvyšší hrozba a coby nejvyšší trest. Není žádným překvapením, že touha uniknout smrti nebo touha způsobit smrt se nesmazatelně vryla do lidské psychiky. Jsme obeznámeni s příběhy o reinkarnaci a vzkříšení, stejně jako s temným potěšením, které někteří nacházejí při způsobování muk vedoucích k smrti.

Pojem smrti zůstává děsivě nepochopitelný a nepřijatelný, dává vzniknout touze po nesmrtelnosti a posmrtném životě a stal se tak i zrodem konceptu očistce. Jak poznamenává Waldemar Januszczak, „Očistec je někde mezi Zemí a Nebem. Tam jdete, pokud jste nebyli dost špatní na to, abyste šli do pekla, ale nebyli jste ani dost dobří, abyste se dostali do nebe." Očistec je přechodné mezi-údobí; jakási forma existenciální superpozice.

Pronásleduje nás tu ona strašidelná nejednoznačnost, toto—„mezi“, které obsahuje trest i utrpení. Proč je toto pod-mezi-světí mezi životem a ne-smrtí plné trápení? Dále, proč svět Země podnes zůstává krajinou ničení, chaosu a krutosti? Může nám historie nabídnout nějaké ponaučení? Co pobízí naši touhu existovat, trvat a vytrvat? Je to žízeň po životě, touha přežít, nebo snad zvědavost? Co povzbuzuje náš pokrok? Poučné, moudré příběhy? Umění? A co brání naší cestě k vytvoření nebe či ráje na Zemi? Proč lpíme na představách pekla a očistce?

Co třeba… Nevědomost, neznalost, ignorance?

Nevědomost postrádá schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží. Vyvolává pocit zbytečnosti, bezmoci a úzkosti. Bez-mocní se nechají snadno svést mocí. Explozivní směs úzkosti a moci vybuchuje v hněv, a zahaluje vše do dezorientující temnoty.

Hannah Arendtová nás varovala. „Zanedbaní a zapomenutí lidé touží po příbězích, jakkoli fiktivních, které by odstranily jejich úzkost a příslíbily vykoupení. Autoritářská moc využívá těchto úzkostí a vytváří či vyrábí fikce, které tito lidé ochotně přijímají“. Fiktivní příběh, který slibuje vyřešení vlastních problémů (bezmoci), je mnohem přitažlivější než fakta a „racionální“ argumenty. Arendtová varovala před podlehnutím nihilismu, cynismu nebo lhostejnosti a obhajovala transcendenci a osvícení.

Vrátíme se k otázce, co nás udržuje a pohání; co nám dává naději — David Brooks se ve své eseji „Jak zachránit smutnou, osamělou, naštvanou a zlou společnost“ ptá: „Udělá z vás konzumace umění, hudby, literatury a všeho ostatního čemu říkáme kultura, lepšího člověka?” David Brooks tvrdí, že “se už vůbec neobtěžujeme pokoušet se vcítit do myslí našich bližních“. Podle jeho názoru jsme „přepolitizovaní a stále méně moralizovaní, nedostatečně oduševnělí a podkulturovaní“. Alternativou, navrhuje, je „znovuobjevení humanistického kódu“.

Umělecká tvorba je fundamentální lidská aktivita. Většina lidské činnosti byla v průběhu historie zapomenuta, překonána nebo musela být revidována, upravena a aktualizována nebo je o ní uvažováno s pocitem nadřazeného sarkasmu. Existuje pouze jedna jediná výjimka. Navzdory tisíciletí, které uplynuly od jeho vzniku, si umění dokázalo stát na svém; stále vzbuzuje úctu a respekt. Učí nás, jak žít; jak existovat.

Tvorba Veroniky Holcové, její typicky explozivní a naprosto nevyčerpatelná kombinace nejednoznačností, slouží jako hvězdná brána do mezi-světí; světa, kde vládne temnota i světlo. Její zahrada nebeských slastí se může během zlomku vteřiny proměnit v zahradu ne-nebeských muk. Nejednoznačnost tu má sílu rozbít, prorazit naši primární kognitivní obranu a umocnit naši schopnost empatie. Veronika neví, co je lhostejnost. Veronika se stará — o všechno a o všechny. Shromažďuje vzpomínky na veškerou existenci a lidské jsoucno. Její meditativní svět, či pod/mimo/mezi-světí, oscilující v binárním algoritmu, je zároveň přitažlivé i odmítavé, ohavné a okouzlující, mazlivé a pobuřující. Její kulturní paměť zahrnuje a přesahuje miliardy let evoluce a poskytuje tolik potřebnou transcendenci a iluminaci.

­­­Lumír Hladík, Toronto

Leden 2024

 

Štítky