Veroničina zahrada ne-nebeských muk
Podle Martina Heideggera je „Smrt nejoriginálnější formou možnosti existence, ohrožující veškerý vesmír. Na rozdíl od jiných živých tvorů jsou lidé smrtelně postiženi konceptem ničení a smrti.“
Neodvratitelné téma Smrti je základním pilířem lidského vývoje, historie, filozofie, náboženství a umění. Smrt je hluboce zakořeněna, a proto obávána a uctívána. Po tisíciletí je smrt syžetem lidských mýtů, ság a příběhů, v nichž vystupuje jako nejvyšší hrozba a coby nejvyšší trest. Není žádným překvapením, že touha uniknout smrti nebo touha způsobit smrt se nesmazatelně vryla do lidské psychiky. Jsme obeznámeni s příběhy o reinkarnaci a vzkříšení, stejně jako s temným potěšením, které někteří nacházejí při způsobování muk vedoucích k smrti.
Pojem smrti zůstává děsivě nepochopitelný a nepřijatelný, dává vzniknout touze po nesmrtelnosti a posmrtném životě a stal se tak i zrodem konceptu očistce. Jak poznamenává Waldemar Januszczak, „Očistec je někde mezi Zemí a Nebem. Tam jdete, pokud jste nebyli dost špatní na to, abyste šli do pekla, ale nebyli jste ani dost dobří, abyste se dostali do nebe." Očistec je přechodné mezi-údobí; jakási forma existenciální superpozice.
Pronásleduje nás tu ona strašidelná nejednoznačnost, toto—„mezi“, které obsahuje trest i utrpení. Proč je toto pod-mezi-světí mezi životem a ne-smrtí plné trápení? Dále, proč svět Země podnes zůstává krajinou ničení, chaosu a krutosti? Může nám historie nabídnout nějaké ponaučení? Co pobízí naši touhu existovat, trvat a vytrvat? Je to žízeň po životě, touha přežít, nebo snad zvědavost? Co povzbuzuje náš pokrok? Poučné, moudré příběhy? Umění? A co brání naší cestě k vytvoření nebe či ráje na Zemi? Proč lpíme na představách pekla a očistce?
Co třeba… Nevědomost, neznalost, ignorance?
Nevědomost postrádá schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží. Vyvolává pocit zbytečnosti, bezmoci a úzkosti. Bez-mocní se nechají snadno svést mocí. Explozivní směs úzkosti a moci vybuchuje v hněv, a zahaluje vše do dezorientující temnoty.
Hannah Arendtová nás varovala. „Zanedbaní a zapomenutí lidé touží po příbězích, jakkoli fiktivních, které by odstranily jejich úzkost a příslíbily vykoupení. Autoritářská moc využívá těchto úzkostí a vytváří či vyrábí fikce, které tito lidé ochotně přijímají“. Fiktivní příběh, který slibuje vyřešení vlastních problémů (bezmoci), je mnohem přitažlivější než fakta a „racionální“ argumenty. Arendtová varovala před podlehnutím nihilismu, cynismu nebo lhostejnosti a obhajovala transcendenci a osvícení.
Vrátíme se k otázce, co nás udržuje a pohání; co nám dává naději — David Brooks se ve své eseji „Jak zachránit smutnou, osamělou, naštvanou a zlou společnost“ ptá: „Udělá z vás konzumace umění, hudby, literatury a všeho ostatního čemu říkáme kultura, lepšího člověka?” David Brooks tvrdí, že “se už vůbec neobtěžujeme pokoušet se vcítit do myslí našich bližních“. Podle jeho názoru jsme „přepolitizovaní a stále méně moralizovaní, nedostatečně oduševnělí a podkulturovaní“. Alternativou, navrhuje, je „znovuobjevení humanistického kódu“.
Umělecká tvorba je fundamentální lidská aktivita. Většina lidské činnosti byla v průběhu historie zapomenuta, překonána nebo musela být revidována, upravena a aktualizována nebo je o ní uvažováno s pocitem nadřazeného sarkasmu. Existuje pouze jedna jediná výjimka. Navzdory tisíciletí, které uplynuly od jeho vzniku, si umění dokázalo stát na svém; stále vzbuzuje úctu a respekt. Učí nás, jak žít; jak existovat.
Tvorba Veroniky Holcové, její typicky explozivní a naprosto nevyčerpatelná kombinace nejednoznačností, slouží jako hvězdná brána do mezi-světí; světa, kde vládne temnota i světlo. Její zahrada nebeských slastí se může během zlomku vteřiny proměnit v zahradu ne-nebeských muk. Nejednoznačnost tu má sílu rozbít, prorazit naši primární kognitivní obranu a umocnit naši schopnost empatie. Veronika neví, co je lhostejnost. Veronika se stará — o všechno a o všechny. Shromažďuje vzpomínky na veškerou existenci a lidské jsoucno. Její meditativní svět, či pod/mimo/mezi-světí, oscilující v binárním algoritmu, je zároveň přitažlivé i odmítavé, ohavné a okouzlující, mazlivé a pobuřující. Její kulturní paměť zahrnuje a přesahuje miliardy let evoluce a poskytuje tolik potřebnou transcendenci a iluminaci.
Lumír Hladík, Toronto
Leden 2024
Analýza očistce
Malířské a kresebné dílo Veroniky Holcové roste z asociací. Automatický rozběh a rytmus asociačních řetězců vyjádřených barvou, kresbou či otisky malířských nástrojů je v určité fázi samovolného bujení zastavován a korigován autorčinou obrazotvorností. Do proměnlivého, „tekutého“ rámce jsou vplétány znaky, symboly, věcné i zvířecí atributy a rozmanité postavy, které se tu stejně tak zjevují, jako mizí. Jejich status je mnohoznačný už v jejich přítomném rozostření. Vše tu prochází jakousi zneklidňující transformací.
V každém díle se prolínají dva odlišné výrazové světy. Dynamický, tvořený asociacemi a statický zastoupený figurací. Každý obraz a každá kresba rozvíjí určitý děj či dějovost, která má buď jasně stanovené epicentrum, symetrickou monumentalitu nebo diváka zahlcuje záměrnou exaltovanou nepřehledností. Rovina obrazu připomíná snové nebo klimatické situace, které se neustále proměňují a v nichž je oblačnost někdy transparentní, krystalicky jasná, jindy dramaticky plastická, vždy však navýsost iluzivní a ve své iluzivnosti nestabilní.
Obrazy Holcové tím, že otevírají mnohoznačnou dimenzi malířské iluze, působí na diváka podprahově. Celky se mění ve vlnící se hrozivou hmotu, jejíž hlubinný rozměr vtahuje divákův zrak do dalších skrytých prostorů, místy temných a děsivých. Nikdy si nemůžeme být zcela jisti, zda se díváme do volného prostoru, do nebe či do propasti. Skvrny se zvěcňují ve známé obrysy, aby se poté proměnily ve zcela ireálnou a iracionální konstelaci, v níž se hroutí euklidovský, newtonovský a karteziánský prostor a v němž kralují jedovatě podmanivé mimikry a falešné kapotáže. Život je tu deformovaným pohybem, který ztratil jednoznačný směr (= očistec). Cyklické momenty promlouvají o rituálním vnímání času a prostoru. Horizont zítřka je totemem vnitřního přesvědčení nebo vnitřního modelu. Vědomí má iniciační ráz.
V názvu výstavu Analýza očistce je přítomný odkaz na obraz Očistec, velkoformátovou malbu, v níž se malířská rovina proměňuje v topografii tranzitního průletu mezi symbolickými polaritami pekla a ráje. Ocitáme se v kulturním a civilizačním prostoru, který je definován určitými etickými principy, jejichž osy nám symbolicky a metaforicky vymezují hranice našeho vnímání. Pokud bychom chtěli tento „prostor“ racionálně uchopit – metodicky analyzovat, bude nám neustále unikat, protože jeho skupenství i rozhraní není stabilní. Očistec je metafora proměny, která má nejblíže právě ke klimatické situaci. Analyzovat proměnu lze pouze analogicky, prostřednictvím obrazného jazyka v jeho pohybu. Je to právě pohyb, který propůjčuje iluzi obrazů Veroniky Holcové onen ireálný ambivalentní rys, kde pevné se roztéká a tekuté tuhne, anorganické ožívá a organické krystalizuje, kde barevné a třpytivé zlověstně svádí zrak a odplácí zvědavost jedem poznání. Očistec je chaos před polarizací, respektive uprostřed polarizace, místo nových nadějí i nenávratných pádů. Kdyby místo! Spíše mlhovina, pára ze žhavého magmatu. Geologicky nespolehlivý, nejasný a nepřehledný terén, který se může vytvarovat v cokoli. V očistci je směr dočasně ztracen. Objeví až poté, co do něho vstoupí divák.
Petr Vaňous, leden 2024