Veronika Holcová patří mezi autorky nastupující na českou uměleckou scénu v polovině 90. let. Její tvorba od počátku vykazuje specifické, osobité vlastnosti. Základním výrazovým prostředkem, z kterého vychází, je médium kresby. Kresba jako otevřený proces, který je schopen analogicky postihovat odlišné děje a proměny, se tu objevuje také při konstituci obrazu. Projevuje se ve způsobu zacházení s barvou ve vazbě na proměnlivý tvar. Samotný princip hledání a nalézání, proces založený na tvarových a barevných asociacích, jimž je ponechán svobodný prostor k „sebe-realizaci“, se stává pro výrazový svět autorky klíčový. Díky tomuto přístupu je Holcová schopná se autorsky pohybovat zároveň ve dvou paralelních dimenzích (vnitřní model a vnější formy), které propojuje v jednotné syntetizující tvarosloví. Tím se v mnohém odlišuje od převládajících výrazových tendencí 90. let a vykazuje spíše silnou autorskou pozici, která se vymyká jednoznačnému generačnímu zařazení.
Zde se projevuje také další rys autorčiny obrazové poetiky – smysl pro literární naraci a scénickou režii. Vztah k ilustraci zůstává však obrazový, nepopisný. Hlavním nositelem narativního pohybu zůstává oblast analogie rozehraná v přechodových formách mezi podprahovou (emocionální) abstrakcí a konkrétně se figurujícími předmětnými stavy, které ale autorka často ponechává záměrně nedořečené. Práce s vizuálním jinotajem dovoluje otevírat tvorbě i děje a proměny, které jsou slovy těžko postižitelné, které jsou však do sebe schopny integrovat barvy. Asociace nechávají ožívat překvapivé vizuální vztahy. Ty potom vytvářejí narativní struktury odvíjející se zpravidla z nějakého dějového epicentra. Tím může být i sebereflexe vlastního malířského komponentu – barvy, jako je tomu v případě projektu v Galerii Vyšehrad.
Název výstavy Zrození Indiga je metaforou „proměny“. Za ní v tomto případě stojí autorčin zájem o lidskou schopnost objevovat a vynalézat. Proč ji ale člověk vlastně má? Proč je vybaven kritickým potenciálem a jeho horizont poznání je neustále otevřený? „Zrození Indiga“ naplňuje koncepční expiraci jednoho konkrétního příkladu. Člověk objevil Indigo v rostlinném barvivu procesem dvojí látkové proměny – nejprve kvašením listů indiga vzniká žlutá látka (indoxyl), která poté na vzduchu oxiduje a mění se v modř. Není to pouze „zrození“ konkrétní barvy, ale především zrození „jedné z mnoha možností“, které se člověk svými schopnostmi úspěšně chopil. Vztah mezi přírodou a člověkem je u Holcové vnímán jako nedělitelný. Je tu rušena „moderní“ hranice mezi přírodou a civilizací a pohled je tu znovu vracen k plnosti a komplexnosti lidské bytosti, jež může být zachována pouze v kontextu své vlastní přirozenosti, sice racionálně korigované, ale nikoliv důsledně přetvářené. Nevíme totiž tolik, abychom mohli odpovědně dělat jednoznačná direktivní rozhodnutí s kolektivním dopadem. „Přetvářet svět“ je, zdá se, spíše věcí opakovaného „nového pochopení“ (např. generačního osvojování), nežli mechanicky plánované praxe. První přístup rozvíjí lidský potenciál, druhý ho nenávratně ničí.
Výběr prací se zaměřuje na mediální rozhraní kresby a malby, na tu formálně přechodovou oblast, kterou lze vnímat jako syntetický stav. Vzniká tak „jazyková forma“ zpřítomňující samotný proces proměny. Celek je tu obsažen zároveň rubem i lícem, stavem uvnitř i vně, oběma nedělitelnými polaritami lidské bytosti, která zároveň prožívá i jedná. Konkrétnost emoce si podřizuje figuraci a naopak. Imaginace setrvává v pohybu a dostává „organické“ rysy. Umělec-autor se sám stává médiem, kterým prostupuje celé spektrum kvalitativních proměn. Jazyk analogie má zároveň tělesné i duchovní kontury a osciluje mezi osobním (intimním) a obecným (zobecněným, kolektivním). Obraz se tak stává vhledem do dění „na postupu“. Oknem, které ztrácí pravoúhlý rám metodické racionality, a je spíše oknem (pohledem) mýtického zvířete, v němž se zjevují pokaždé jiné souřadnice archetypů. Svět imaginace je tu neustále se proměňující bizarní konstrukcí, jež se upíná k intenzitě prožitku, emoce, extáze, k tomu, co slovy nelze dostatečně popsat, neboť jazyk komunikace je již svým založením navázán na opačné postupy uchopování – na racionální strukturování prostoru, konstruování času a na jejich funkcionální redukci sloužící společenské organizaci na všech úrovních.
Petr Vaňous, kurátor výstavy