Skip to main content

CIRCLE OVER THE ABYSS, White & Weiss Gallery, Bratislava, SK

CIRCLE OVER THE ABYSS, White & Weiss Gallery, Bratislava, SK

KROUŽIT NAD PROPASTÍ

Co dělají umělci? Sní za ostatní lidi.
William S. Burroughs II.
Snění je domorodé označení pro časoprostor, ve kterém vznikají příběhy o stvoření.
Mýty vyprávějí o bytostech, které v dobách Snění putovaly po kontinentu a zpívaly
jména všeho, co jim přišlo do cesty – ptáků, zvířat, rostlin, kamenů, jezírek –, a tak
zpěvem stvořily svět. Snění je nepřetržitý proces. Každý útvar v krajině je spojen s
určitou písní. Snové stezky (songlines) tvoří labyrint neviditelných cest a jsou
klíčovým spojením mezi jednotlivci a zemí jejich předků. Nesou složité geografické,
mytologické a kulturní informace. Songlines tak mapují trasy napříč kontinentem a
pomáhají ilustrovat složitou vazbu mezi kulturou, krajinou a lidskou identitou.
Bruce Chatwin v knize The Songlines kombinuje antropologická zjištění z domorodé
kultury s moderními představami o evoluci. Tvrdí, že lidské putování rozšířilo cesty
písní po celé zeměkouli, až nakonec dorazily do Austrálie, kde se zachovaly v
nejstarší žijící kultuře na světě.

Propast
Krajina je zjizvená těžbou, otrávená chemikáliemi, protkaná sítí dálnic, po nichž se
přepravuje zboží, které už totálně ovládlo sociální život. Jeho pohyb je totožný se
vzdalováním lidí sobě navzájem. Ztráta kvality je patrná na všech úrovních.
Pouta s přírodou jsou zpřetrhaná. Vztahy napjaté. Civilizační pokrok arogantnější,
přírodní odpovědi radikálnější. Chronicky se lámou rekordy, ať jde o roční průměry
teplot, nárůst zbrojení, konzervatismu a nacionalistických tendencí, devalvace
humanity či míry cynismu mocných. Ta akcelerace je děsivá.
Jsou to notoricky známá fakta, která je nutno si připomínat. Ještě nenastal extrém?
Svět překypuje, může se stát cokoliv.
Kolem roku 1000 si Evropané mysleli, že náhlý konec světa je na dosah, že stojí nad
propastí. Čím byla “struktura jejich vědomí” odlišná od té naší? Tenkrát si o propasti
fantazírovali, zato současná propast má jasnější obrysy, každým okamžikem
zprostředkovávané z/do všech koutů světa.
Jedním z nejvýznamnějších technologických pokroků, kterému se připisuje potenciál
revolučních změn, je umělá inteligence AI.
Čt 24, 10. 2. 2024: Po analýze obrovského množství dat AI simulovala řešení
aktuálních geopolitických problémů: „Chci jen, aby byl na světě mír“, uvedl model
GPT-4 od OpenAI před tím, než zahájil jaderný útok proti svým protivníkům.
Úlevný může být pohled z větší perspektivy: planeta je plná malých hašteřivých
zemí/lidí, které/kteří celou věčnost vůbec neexistovali. A když jednou provždy skončí,
bude to, jako by se nic nestalo.
Stát blízko propasti se nevyplácí, říká se. Ale co když je to právě místo, kde se
všechno děje, kde jsou smysly zostřené a mysl omamně střízlivá, kdy je tělo v módu
přežití? Obava, která mobilizuje.

Kroužit nad propastí

Propast je sice nadohled, neb uvědomování si její existence se promítá do vědomí
všech bytostí, ale my si své domy nosíme v sobě, tak můžeme létat.
Mýtus míní, čin mění. Hrdinský příběh většinově přestavuje vzor “ideálního” chování
pro mužské pohlaví. Nás ve výstavě vítá a vybízí k cestě pohled makové panenky,
která se stává průvodkyní, hrdinkou. Jsou dvě, nebo je to jedna a tatáž osoba?
Obraz má v sobě onen znepokojivý charakter Bergmanovy Persony. Jde o
podobenství antagonistické duality, zkoumání světlých a temných aspektů naší
povahy? Takové, kdy dobro a zlo se postupně prolínají až smiřují a dosahují jednoty?
Kdy balancování mezi životem a smrtí / stvořením a zánikem je neměnná konstanta.
Obrazy Veroniky Holcové v sobě spojují protiklady, jejichž organické spektrum vztahů
je tvořeno kontinuální studií lidského vědomí a nevědomí a formováno obrovskou sítí
kulturní paměti. Na těchto základech jsou vystavěny příbuzenské struktury, které se
dotýkají každého člověka, všech tvorů, řek, skal a stromů.
Její imaginární krajiny jsou experimentální „archeologií budoucnosti“, představují
rozličné formy života po antropocénu. Sledují nadčasové vztahy mezi společností a
přírodou, zachycují náladu, která charakterizuje nejaktuálnější současnost a její
citlivost. Vše v křehké rovnováze procesu smíření. Hořící město je minulostí
(přítomnou vzpomínkou) a z jeho popela vyrůstá bílé kvítí. Narativy představují naši
současnost spíše jako životně důležitý moment přechodu než jako terminus, i když
to, co zůstává, je nejisté. Archetypální cesty se kříží s aktuálními kolektivními
strachy, osobní zkušenosti se promítají do globálních paralel a naopak. Vše v
intuitivní matrici, jejíž algoritmy můžeme spíše pocítit než pochopit.
Obraz se mění, zatímco je pozorován. Je v něm prostor pro vlastní interpretaci…a
pozvání ke snění.
Právě se stal můj svět dokonalým, půlnoc je zároveň polednem, bolest je zároveň
radostí, prokletí je zároveň požehnáním, noc je zároveň sluncem.
Tak pravil Zarathustra, Friedrich W. Nietzsche

Dita Lamačová
únor 2024

Štítky