vystavující: Anna Zemánková a Veronika Holcová
Anna Zemánková (1908-1986), vyučená zubní technička, následně žena v domácnosti, pro kterou se hlavním posláním stala role matky. Tvořit začala v důsledku osobní krize až po padesátce. Jako autorka bez výtvarného vzdělání, řazená do art brut, se proslavila až po své smrti, především v zahraničí.
Veronika Holcová (1973), profesionální umělkyně, která na pražské AVU studovala postupně ve čtyřech ateliérech a absolvovala také několik zahraničních stáží. Matka dvou dětí a zároveň nezávislá bohémská osobnost s mezinárodním rozpětím a vědomím širokých souvislostí, pevně zakořeněná na současné výtvarné scéně.
Co spojuje umělkyně, které dělí několik generací, historická i osobní zkušenost i vzdělanostní zázemí? Jejich setkání bylo záměrně zinscenováno v období jarní rovnodennosti, kdy světlo začíná převládat nad tmou, noci začínají být veliké a příroda se s nezdolnou potencí probouzí do svého nového cyklu. Staří Germáni touto dobou uctívali bohyni plodnosti Ostaru, jejíž jméno zaznívá také v německém a anglickém názvu křesťanských Velikonoc oslavujících zázrak zmrtvýchvstání a naději na nový, věčný život.
Také v obrazech Anny Zemánkové a Veroniky Holcové sehrávají obrazy početí, klíčení, líhnutí, rozvíjení, zrání, ale i vadnutí, odumírání a zániku klíčovou roli. V jejich quasi automatických kresbách a malbách, které se rodí bez racionální autocenzury - alespoň v počáteční fázi - se objevují univerzální symboly vejce, rašících ratolestí, ale i očistného ohně, který o Smrtné neděli předcházející Velikonocům pohltil slaměné tělo Morany. Žhnoucí jádro u Holcové či jazyky plamenů u Zemánkové mají ničivou sílu i neodolatelnou přitažlivost spalující vášně - věčného puzení mezi Erotem a Thanatem. Dualita světla a tmy, krásy a ošklivosti, něhy a krutosti, rozkoše a utrpení je mohutným spodním proudem, který sytí dynamiku a zřetelnou dějovost charakteristickou pro dílo obou umělkyň. Bipolární je také obraz archetypální ženy – milenky – matky, hlavní postavy jejich děl. Zatímco u Holcové získává zřetelně figurální, i když neuchopitelně surreálnou podobu, u Zemánkové se vyjevuje pouze v abstrahovaných, do „květomluvy“ převedených náznacích. Zpřítomňují se zde Eva i Lilith, Máří Magdaléna i Marie - oběť i svůdnice, hříšnice i sedmibolestná matka, ale také Llorona či Médea, které vášeň dohnala k šílenství a záhubě. Intuitivní tvorba obou autorek si libuje v tvarových metamorfózách skrývajících podobenství z jejich osobní mytologie i z kolektivního nevědomí. Tvůrčí akt je pro ně katarzním rituálem, kterým se očišťují od nočních můr, traumat, dotírajících vzpomínek, ale i předtuch a „vidění“. Plocha papíru jim slouží jako divadelní scéna, na níž inscenují drobná privátní dramata i katastrofy globálního dosahu, neboť během tvůrčího aktu přestává existovat uvnitř a vně, dříve a později, a já se prolíná s vesmírem v jediném bezhraničním časoprostoru.
Terezie Zemánková