Na obrazotvornost Veroniky Holcové se často pohlíží prizmatem
surrealismu a jeho odkazu v umění posledních desetiletí.
Imaginativní povaha jejích maleb a kreseb k tomu bezesporu vybízí,
stejně tak jako jisté podobnosti s díly věhlasných domácích i
zahraničních surrealistů, jakými byli Max Ernst nebo Josef Istler.
Ponor do fantaskních světů, jímž Holcová vyniká, je ale možné
nahlížet i optikou „pohádky“. Výstavou „Nika a říše“ konstruujeme
jakýsi fikční prostor, do kterého s autorkou vstupují i diváci.
Zdůrazňovat u Holcové „pohádkovou“ dimenzi umožňuje zbavit její
uměleckou práci přemrštěného respektu, který může vyvolávat
představa vyvstávání jejích vizí z hlubin lidského podvědomí, a
namísto toho nabídnout optiku každému blízké zkušenosti s
nadracionálním myšlením a představivostí. Namísto fantaskna
nabízíme fantastiku a příběhovost, s níž ve svých obrazech
operuje. Do nového světla se dostávají magická zjevení, jež se na
jejích malbách vyskytují, zahuštěné ornamentální prostory, ale i
dekorativnost jejího výtvarného prostoru sama o sobě. Jako by to
byl svět, který sleduje a zároveň vymýšlí imaginární Nika, obdoba
velkých hrdinek pohádkových vyprávění od Karkulky přes Alenku až
po Šeherezádu. Pochopitelně, ani tato změna perspektivy nezbavuje
Holcové díla tajuplnosti a nadále v nich ponechává prostor pro
celé spektrum emocionálních prožitků. Jejich napojení na naši
osobní zkušenost ale probíhá po jiných drahách: skrze projekce a
snění, které si pamatujeme z dětství, i skrze potřebuje dospělých
zažívat svět jako magické místo, které nikdy není tak bezpečné a
přehledné jako víkendový nákup v Bille.
Jiří Ptáček