kurátorka Terezie Nekvindová
Tvorba Veroniky Holcové představuje jeden z nejosobitějších malířských projevů současnosti. Od 90. let vytváří obrazy, které na první pohled působí jemně a harmonicky, ale skrývají silné psychologické napětí. Promítá do nich vlastní zkušenosti, vzpomínky, vize, podvědomé archetypální obsahy, noční můry i momenty denního snění. Malba pro ni není uzavřený tvar, ale živý organismus, k němuž se vrací: přemalovává ji, vrství a nechává dozrát. Všechny její obrazy jsou v jistém smyslu jejími autoportréty. Zároveň však vypovídají o univerzální ženské zkušenosti – o těle, zranitelnosti, síle, touze i strachu.
V roce 1999 diplomovala Veronika Holcová na pražské Akademii výtvarných umění s cyklem deseti pláten nazvaných Jedno v druhém. Zachytila v nich období svého těhotenství a čerstvého mateřství. Každý obraz rozvíjel ten předchozí, vizuální motivy se plynule přelévaly a rodily jeden z druhého. Zároveň už obsáhly už mnohé z toho, co je pro umělkyni typické i dnes: spontánní imaginativnost, otevřenost náhodě a neustálé oscilování mezi rozpoznatelným figurálním znakem a abstraktní texturou. Ženské tělo pojaté jako kosmická nádoba, která plodí další svět je námětem i nedávného obrazu Zrození Indiga. Poukazuje na cykličnost malířčiny tvorby. Dcera Julie, která kdysi téma diplomové práce podnítila, paralelně vystavuje o dvě patra níže. Kruh se uzavírá.
Ve druhé polovině nultých let se hrdinkou malířčiných maleb stalo její alter ego – dívka kráčející krajinou nebo odevzdaně vyhlížející svou budoucnost. Neurčité pozadí odráží vnitřní duševní stavy: touhu i úzkost, klid i odhodlání. Podobnou atmosféru mají též vadnoucí náprstníky: jedovaté rostliny, které se v malém množství naopak využívají k léčbě srdečních onemocnění. Ambivalentní pocity se projevují v principech duality a zrcadlení, jež se vinou i její pozdější tvorbou. V obrazu Melancholie opustila figuru a soustředila se na jeho střed značící nekonečno univerza, které přesahuje vše lidské.
Protikladem ženských hrdinek v předchozí místnosti je cyklus tzv. hominidů, pravěkých samců symbolizujících primitivní mužskou sílu a sexuálně podmíněnou agresi. Ta je skrytě přítomná i v dalších snových malbách zachycujících ženu jako oběť a navazujících na silný spodní proud surrealistické tradice v umění. Sérií o mytické Lilith, symbolu nespoutané ženské síly, však umělkyně symbolicky bere moc zpět do svých rukou. Monumentální, tři metry vysoká abstraktní malba Očistec tematizuje mezimísto, v němž bolest a naděje existují současně.
Intenzivním a pro malířčinu tvorbu podnětným obdobím byla léta 2016–2019, kdy pobývala v Kanadě: začala vytvářet geometrické figury, ale inspirovala se též rozlehlou severoamerickou přírodou. Po návratu, v období covidové pandemie, se rozhodla pro velkou revizi svých obrazů. Ty, které neobstály, nezničila, ale začala do nich vstupovat a upravovat je tak, aby odpovídaly jejímu současnému vnitřnímu prostoru. Takto se kupříkladu v obraze Time Lord skrývá jeden z hominidů. Přemalování je pro ni emancipačním aktem, v němž si přivlastňuje právo přetvářet vlastní historii, odmítá být definována starší verzí sebe sama a proměňuje obraz v živý organismus, který může růst spolu s ní.
Paralelní a stejně významný proud v její tvorbě tvoří práce na papíře. Nejedná se o skici k obrazům, ale o dynamické asociační řetězce, v nichž se zrcadlí velmi široká škála lidských emocí. Umělkyně je vnímá je jako „deníkové záznamy“, přestože jí neslouží k popisu každodenních událostí. Fungují spíše jako seizmograf jejího aktuálního stavu mysli. Používá v nich postupy blízké surrealistickému automatismu nebo medijnímu rozběhu ruky známému z art brut. Proces jejich vzniku založený na volné asociační hře je pro ni bytostně uvolňující. Jedná o téměř terapeutický rituál, během kterého autorka doslova „vyklízí“ privátní obsah svého nevědomí a vynáší na světlo papíru to, co jí bylo do té chvíle skryto.
V nejnovějších malbách se pod vrstvami lazur a barevných skvrn skrývá zneklidňující erotický náboj. Kompozice založená na výrazném středu vychází z autorčiny metody, kdy dlouho pozoruje počáteční skvrnu a postupně v ní rozeznává tvary a zárodky prvků, z nichž svůj obraz skládá. Používá též speciální technologický postup vrstvení olejových a akrylových barev, které se vzájemně odpuzují. Počáteční ryzí automatismy následně koriguje svým vybroušeným profesionálním zrakem a malířským citem. Vytváří tak napětí mezi strukturou a amorfností. Motivy a témata nejsou pevnými body, ale plovoucími ostrovy na vodní hladině nevědomí – vynořují se, mizí a vracejí se v nových podobách.