Veronika Holcová

Veronika Holcová

cz, en
1615141312111098765
Hominidi

Chodec kráčí, vlečen vnitřním žárem, nejspíš nutností zabít a najíst se, tohle jediné o něm víme téměř s jistotou. Název obrazu ale snad trošičku sevře hrdlo a znejistí. Veronika Holcová obraz pojmenovala Poutník IV, vytvořila totiž celou sérii těchle zřejmě chlupatých, anebo dost možná hlínou proti komárům pomazaných opolidí, homoerectů, lidí na cestě. Pouť? Takže žádná procházka, ale posvátná cesta, po které všichni kráčíme holí a nazí a za klopýtnutí můžeme zaplatit nejvyšší cenu. Skládá tu malířka hold prvním lidem pod ještě čerstvým nebem? Ale třeba tu kráčí jeden z nás, člověk moudrý, současník, který prchl z města a nyní se na pozadí často šílených trsů barev vrací do minulosti. Anebo už mě chytá fantas a jde o katastrofickou vizi člověčenstva.

A pouť z temné minulosti do nejisté budoucnosti vede skrz apokalypsu. Aha! Statečný kráčivec! Je ale možné, že sama malířka se při práci usmívá a tak trochu na pozorovatele obrazu pomrkává.Vždyť nadšení nad samcem, nezdolně kráčejícím pustinou, s oštěpem, klackem nebo s holýma rukama, kterou jsou samy hroznými zbraněmi, pozorovatele dokonale usvědčuje z té prý typicky samčí, čili násilím páchnoucí fantazie. Takže klid. Chlapík na obraze je hodný táta, který si to šine z lovu rovnou do jeskyně. Bez masa? To sotva. Výhled z jeskyně do divočiny je ale také občasným tématem malířky. A násilí je v jejích obrazech přítomno jakbysmet.

V sérii Poutníků je zlo skryto, náš hominid si vykračuje docela fanfarónsky, to část cyklu v modrém je tesklivá a mrazivá, tam je poutník docela sám. Tenhle sice barevným světem kráčí, oči i uši nastražené, ale možná se raduje z každého bezpečného došlápnutí, lačně vše obzírá a neustále čenichá, co je kde k snědku – a to je právě ta (naše) pouť. Útok ovšem může přijít z kteréhokoli z keříků. Kdykoli. A to nebe. Klene se nad hlavou poutníka vlídné nebe zpěněné mraky, anebo se to v dáli napřáhla vlna tsunami? Jemu je to teď jedno. Jde o ten další krok.

Ale pak poutník dojde až na konec země, k počátku oceánu. Strne v úžasu. A stojí tu v prvotní vodě, vytřeštěně civí, v ruce kyj, tak trochu bezvládné pokračování paže. V druhém pařátu svírá ženskou hlavu. Ta žena je jiného lidského druhu. Asi jeho oběť. Drží trofej? Potkal nějaké „jiné“ a musel je pobít. Usekl tu hlavu, anebo ji našel.

A je tu další chlupatec, účastník pouti. Má blonďatou ženskou masku, asi chce krajinu duchů přelstít. Má pazourek, jistě k obraně a také má hůl. Bodá a šátrá v zemi a tam je žhavo. Zdroj energie? Kráčí pod sopkou? Nabodává horké vřídlo prvopočátku? Anebo je to peklo?

Člověk, hledící na malby Veroniky Holcové, se stává poutníkem. Stejně jako její hominidé se musí prodrat či spíše probrodit fataskními krajinami jejích obrazů. Některé jsou nasáklé vlhkostí, jak dravé houby. Bobtnají či rostou z pohyblivého podlaží, zdají se být pastmi.

Pouta, parafráze Breughlova obrazu. Dvě opičky, strnulé vyčerpáním v hrozném vztahu: nemůžou od sebe. Místo Antverp je tu Praha v budoucnosti nebo ve snu, zarostlá pralesní vegetací, oblohu krouhá letadélko, řeka Vltava spolehlivě podemílá břehy. A o kus dál už zase krajina. S vlkem. Snad v agonii. Právě ze sebe vydal to poslední zavytí. V tlamě mu ale žhne energie, zárodečná magma, uhlík, ze kterého ještě může vyšlehnout plamen.

Žhavé stopy zůstávají i v temných krajinách bez lidí a bez příbytků, sevřené ledem a chladem.Ohně a jejich zřídla rozleptávají necitelnou ledovou zemi. Možná je za okamžik lhostejně pohltí.Je tu ticho. V očekávání tajemných lodí na obzoru, jedna zamrzla v ledech. Druhá se snad blíží.A země se otevírá teplotou krve.Tady cesta končí. Stává se z ní šrám v pustině, průrva v první či v poslední krajině, průrva zalitá krví, ve které všechno začne znovu.

Jáchym Topol 2008