Veronika Holcová

Veronika Holcová

cz, en
1615141312111098765
Krušnohorské

Pro čtení obrazů Veroniky Holcové je třeba vracet se zpět, probouzet paměť a hledat významová spojení. Tvarosloví, které autorka používá, má totiž svou vlastní vnitřní logiku, historii a kontinuitu. Roste s umělkyní. Kdesi na začátku pomyslného lineárního putování nalezneme první milník – diplomovou práci na téma uvnitř a vně (Jedno v druhém, 1998–99) určující téma, kterým je stav permanentní proměny (metamorfózy) vědomí. Lidská bytost tu vystupuje jako filtr pohlcující okolní jevovou skutečnost, kterou ve své selektivní podobě přetavuje ve vlastní zkušenost. To je cesta zvenku dovnitř. Existuje i cesta opačná. Lidská bytost sbírá zkušenosti a na jejich základě generuje činnost. Stává se aktivní. Zapojuje se do určitého kontextu daného stále se rozšiřujícími zkušenostmi. Hrdinové obrazů Veroniky Holcové jsou potenciálními dobyvateli obzorů, poutníky za dobrodružstvím, sběrateli zážitků, kteří si kompletují rozmanité dojmové sbírky, rostou a bytní ve své vitalitě, aby se vzápětí dostali do předsíně nejistot a – zcela zaskočeni – do překvapujícího a nečekaného stavu zahlcení. V té chvíli nastává kritický okamžik, bod zlomu, který viruje dosud jasně prožívanou lineárně vzestupnou euforii a vede pohled všemi směry, hlavně zpět – nastává rekapitulace a bilancování se všemi stinnými stránkami probouzejícími nevoli a ostrou skepsi. Figura a její paměť se zastavují, zatímco se dynamicky rozbíhá okolní krajinný rámec. Osamocený jedinec se ocitá v aréně a je vržen do neřízeného děje, jehož kolážovitý scénář a parazákonitosti nezná nikdo. Realita se mění v sen.
Krajinné rámce jsou tu ve skutečnosti projekcí vnitřních pnutí i nesnesitelného časoběhu zobrazovaných postav. Vše je obráceno naruby a obnaženo. Alchymie přírodních živlů, které permanentně obnovují přirozený chod ekosystému, jsou vlastně analogií lidských orgánů. Krajina dýchá, rozevírá se, nabízí prostor, ale také pohlcuje, utiskuje, vyvrhuje. Bývá nehostinná, prázdná, odmítavá, krutě chladná. Rodí a požírá. V dynamicky nahozených malířských
formách oblohy se zračí touhy a vášně, do mořských břehů, útesů a skal je naopak vložena tísnivá melancholie. Zdůrazněna je tu lidská titěrnost v závislosti
na přírodních živlech. Malířské prostředky – skvrny, stékající linie, strukturální dekor vznikající mechanicky opakovaným tahem štětce ad. – přiznávají svou umělost. Nejde tu o iluzi a nápodobu přírody, ale o zdůraznění její role pro formování lidského vědomí a podvědomí. Je to prostor přiznané imitace – symbol, znak, ornament, krajka. Obraz je především jazykovou laboratoří pracující s rejstříkem různě odstupňovaných emocí. Emoce jsou evokovány
prostřednictvím imaginace. Holcová staví své obrazy na formálních asociacích (patrné především u kreseb). Jsou to řetězce běžící napříč vyvolanou emocí. Větví se různými směry do ramen podobně jako svícen, koruna stromu nebo ničivá stopa blesku. Vznikají citlivé nervové sítě zachytávající fragmenty "obrazů" mizející paměti. Zhuštěný prostor se vyprazňuje, nebe brázdí silné poryvy větru (Na konci cesty, 2007).
Uprostřed nehostinných míst autorka dekonstruuje klíčové momenty putování, které se stalo křižovatkou bez ukazatelů. Množí se tu houellebecqovské "podminované" ostrovy, osamocené stromy, kopce, jeskyně, prázdné horizonty, nesmělé průhledy a průrvy, posedávájí tu čtenářky Murakamiho (již ne čtenáři Dostojevského), aby zpoza okna sledovaly bezvýchodně se opakující moment mořského přílivu a odlivu. Jinde lze spatřit lidoopy – lidské karikatury – zabydlující svým libidem umělý prostor, jehož podoba se teprve rodí v polozvířecím mozku. Je to představa nepojmenovaného prostoru daného magickými vlastnostmi lovce (V jestkyni, 2008). Jsou tu i pravěká zvířata, kterým nikdo nezpochybní jejich podobnost s bájnými draky.
Expresivní dynamické myšlení autorka malířsky koriguje, kultivuje a vkládá do kontrastů statických a proměnlivých forem (Poutník, 2008).
Některé krajiny jsou extaticky dramatické a lze v nich po delším zkoumání nalézt skryté erotické motivy (Nebeské těleso, 2007). Příroda je permanentní reprodukce. Díry, vztyčené vertikály a průniky. Autorka si často ironicky pohrává s pozorností diváka. V ploše drobného obrazu Tajná schůzka (2007) ukryla mileneckou dvojici. Komický rozměr pitoreskní "rokokové" hry tu kontrastuje s patetickou romanticky rozervanou krajinnou scenérií. Vysoké nebe
je dějištem vesmírných jevů čitelných pro lidské oko jen v symbolických náznacích.
Obrazy Veroniky Holcové jsou především potměšilé pasti. Lákají svou nasládlou barevností, aby se v pravý čas pomstily kapkou účinného jedu ze stromu poznání. Melancholicky snové momentky tu jsou střídány krutostí obnažených scén (Její příběh, 2007), potlačovanou pudovostí nebo záplavou temných spodních vod mizících náhle kdesi v podzemí. Jsou to pocty dočasným, uhájeným stanovištím, stezkám, dobytým kótám, odlehlým místům, hnízdům,
norám i pelechům, jež bývají u početí i zrodu dalších životů a tedy nových pokračujících krajin a zrcadlících se horizontů. A k tomu neustálé šumění moře, příliv a odliv jako opakující se danost. Odraz vesmíru na zemi i v lidském oku.

Petr Vaňous