Veronika Holcová

Veronika Holcová

cz, en
1615141312111098765
Ona


Poslední obrazy Veroniky Holcové (1973) ve většině osobitým způsobem slučují figurální a krajinou malbu. Oba výrazové prostředky prošly v jejím díle mnohotvárným procesem vývoje a jejich symbolismus se jistým způsobem prolíná ale zároveň i vyhraňuje k svébytnému sdělení. Figuru, která byla v jejích prvních významnějších obrazech hlavním nositelem významu, nahradila později sublimnější řeč krajiny, aby později dospěla k výrazu, v němž je krajina protějškem vnitřního světa postav.
Tyto postavy procházejí imaginární krajinou téměř neslyšně a netělesně, odvracejí se od diváka a uzavírají své oči, jsou nehmotnými siluetami bez stínu, ubírající se do neznáma. Skutečný pohyb, hnutí mysli, se odehrávají mimo čas a místo obrazu. Právě v diptychu a triptychu, které Veronika Holcová často volí za medium, je citelné napětí mezi statičností obrazu, jeho nutným vydělením z času a intensivním, avšak oku diváka nepostřehnutelným dějem, probíhajícím kdesi
v meziprostoru, mezi obrazy. Jde často o zdánlivě nepatrnou proměnu, která je však zároveň hluboká a znepokojivá. Postavy těchto s pitoreskní pečlivostí vyobrazených mladých žen – jejichž autobiografické ladění je nepřehlédnutelné – jakoby nepatřily do světa, v němž se s nevysvětlitelnou nahodilostí ocitají.
Snad je částí jejich snových představ, prostoupených erotismem, který jim ovšem propůjčuje přítomnost a naléhavost. V tomto erotismu, do jehož oblasti patří jistě motiv psa či temně nehmotné siluety rostlin, jejich stvolů a zvonků, nacházíme pocity bloudění, odcizení a blízkosti, bolesti a zranění, tedy elementární lidské prožitky.
Krajiny do nichž jsou figury zasazeny, jsou imaginárním světem, v němž se odehrávají sny a ve kterém stejně jako ve snu ztrácí prostor i čas svou kontinuitu a hranice. Tyto krajiny vznikají vrstvením horizontál či spojením četných horizontálních plánů, jakoby poukazujících na neohraničenost, bezednost prostoru. Za horizontem se někdy nachází překvapivě horizont nový („Echo“), otevírající průhled do světa jiného, jenž je zároveň na dosah i nedosažitelný,hmotný i nehmotný, skutečný i snový. Tento pocit blízkosti a odtažitosti snad vyjadřuje i motiv záhadného domu, který se jako svou povahou našim očím uzavřený svět stává pouhou transparentní siluetou. Naopak vertikály tvoří záchytné body a spojnici se světem pozorovatele. Celý tento prostor je naplněn hlubokým tichem a nepohnutostí. Jen z jeho vyostřeného koloritu lze vytušit vnitřní napětí a neklid, o jehož původu se nic nedozvídáme.
Pocit, vyvěrající z těchto obrazů, je bloudění či nesamozřejmost vyskytování se v prostorech, které samy postrádají pevné kontury a hranice. Mladé ženy V. Holcové nemají stín a ocitají se v krajinách bez konce. Stín je však starou metaforou duše a jeho absence není jen výrazem odhmotnění či zjinačení. Jejich duše je neklidná, bloudí v jiných světech, které se vnitřnímu zraku otvírají v meziprostorech a za horizonty. Je to hájemství složitých prožitků a vizí, které jsou
nesnadno dešifrovatelné, ale zároveň mnohomluvné.

Tomáš Drvota