Veronika Holcová

Veronika Holcová

cz, en
20171615141312111098765
Dreams

Duše Prahy. Před obrazy Veroniky Holcové

Obrazy Veroniky Holcové v sobě spojují protiklady – chvějivé barevné plochy a utajené figurální motivy, dutiny jeskyní a sloupoví skal, žhavost imaginace a rastr racionality.
Je pro ně příznačné, jak se jejich protiklady navzájem posilují. Hladinám neuchopitelné emoce, vyjádřené barevným mihotáním, dá hloubku teprve detail. (Postava, květ, geometrický tvar). Veroničiny protiklady jsou vlastně protipóly, mezi kterými probíhá elektrizující výboj.
Jakmile se zaměříme na nenápadně přítomné postavičky na obrazech, přeneseme se do světa pohádek a legend. A jak už to u přesvědčivých vyprávění bývá, vytušíme pravděpodobně souvislosti s vlastním životem. Příběhy v obrazech Veroniky Holcové jsou znepokojivě povědomé, přestože člověk nedokáže říct, čeho se týkají. Naléhají na něj silou věštby, jejíž výklad je nejasný. Zároveň obsahují východisko, oblouk dramatického děje, a několikanásobný závěr. Je příznačné, že postavičky na obrazech se obvykle kamsi ubírají.
Pokud se na obrazech soustředíme na přírodniny, rozehrají před námi jinou hru. Všechny ty jeskyně, kmeny, vodní hladiny mohou mít anatomický charakter. Jejich rozlehlost je možná odrazem lidského těla, zkoumaného citlivou myslí. Kromě fyzické anatomie ovšem dobře vyjadřují i anatomii psychologickou – hloubku obav, hornatost přání. A znovu je tu propojení. Vodopád vyhloubil puklinu, puklina pohlcuje vodopád.
Ne vždy musí Veroničiny obrazy něco představovat: výraznou součástí některých z nich jsou rozsáhlé bílé plochy. Znamenají otevřenou možnost, pozvánku ke snění, připomínají nám výchozí bod obrazu – prázdnotu. Z ní člověk postupuje do nitra obrazu určitým tunelem. Několika iluzorními jevišti za sebou, kdy to vzdálenější slouží vždy jako kulisa pro to bližší.
Ačkoli jsou obrazy Veroniky Holcové ryze současné, mají v sobě zapuštěnou malířskou tradici. Jejich pozadí někdy působí jako připravené pro tradiční, renesanční nebo romantickou malbu. Jako by si krajinář odskočil od základu plátna a do práce se dal avantgardista s hlavou plnou motivů, převzatých z barevných skvrn z Rorschachova psychologického testu.
Těmto obrazům je vlastní jedno konkrétní ukotvení. Navazují na pražský surrealismus, který hledal sny ve skvrnách na zdech pražských domů. Veroničina tvorba je osobitým způsobem spojena s Prahou jako duchovním městem, jehož podstata se transformuje do obrazů. Autorka je ostatně součástí české výtvarné tradice 20. století, vytvářené jmény jako Josef Šíma, Toyen nebo Vladimír Boudník. Přes všechnu poučenost síla Veroničiných obrazů spočívá v hloubce, do které dovedou diváka vtáhnout. Je to hloubka, ze které člověka jímá závrať, ale přitom cítí uspokojení. Tak jako u pohádek totiž tuší, že příběh, který nalákal jeho imaginaci, ho nezavede do prázdna.
Těkavá krajina se mění v geometrický tvar. Vyvřelá láva se stává nerozbitným ledem, po kterém se lze sklouznout. Skvrna se proměňuje v obrazec. Což je výrazný rys Veroničiných obrazů: že přes svou neurčitou tajemnost jsou vlastně spolehlivé. Vybízejí diváka k tápání, které ho znepokojí a zároveň potěší. Přes všechen chaos v nich existuje řád, vedle nesouladu harmonie, je tady jedinec i společenství. Jejich souvztažnost znamená příležitost k rovnováze. Magie Veroničina malování je proto ve výsledku blahodárná; léčivá.

Marek Toman