Nestydatá brána
Ruka mi zakrývá oči a mění se na další kresbě v podivnou frotáž, v nestydatou bránu, v plástev lepkavé krve, v růži světa, která spájí nezřetelné po–stavy muže a ženy, mezi nimiž zeje sladká rána. Růže polykající celý prostor kresby. Růže šíří vůni do průchodů těla, do podzemních lesů, ve kterých zní tajná lepkavá sláva těla. Růže prosakuje z kresby k mým rtům, které se ji znovu učí pojmenovat, znovu vyslovit ty dvě slabiky, čtyři písmena. Růže. Růže na bílém papíru břicha. Kresba mi dává vzpo–menout na znepokojivé Kafkovy věty: „V jeho pravém boku, v krajině kyčelní, se otevřela rána velká jako dlaň. Růžová v moha odstínech, v hloubce temná, při krajích světlejší, jemnozrnná, krev v ní nestejnoměr–ně prosakuje, otevřená jako povrchový důl. (...) Nalezl jsem tvou veli–kou ránu; na tenhle květ v svém boku zahyneš.“ Sladká rána, houština, lepkavá houština pravěkých kapradin, cesta jehel a cesta lesa, kterým o půlnoc dusá zvěř.
|